Poznámky v textu

Protože někteří z nás cítili tu potřebu doplnit deník ještě o nejrůznější poznámky, ale nechtěl jsem zasahovat autorům do jejich textů, tak jsem zvolil řešení pomocí poznámek, které se objeví jen při najetí myší. Jak vypadají můžete vidět vlevo. Pokud vám nefungují, zkuste použít nějaký rozumný prohlížeč – tj. Mozilla Firefox, Chrome, Opera (Internet Explorer verze 6 a nižší s touto funkcí mívá problémyA i když vím, jak to vyřešit, tak jsem líný to dělat pro asi 1% uživatelů :D. A taky jsem líný dělat hover efekt nějaký lepším způsobem než absolutním pozicováním, takže sorry pokud to někomu vadí, ale není čas si hrát s webem, kde ani není jQuery :) ).

Z Prahy na Fačkovské sedlo a dále po svých

Scházíme se okolo půl dvanácté večer na Hlavním nádraží. Protože někteří Losi účast odřekli nabídl jsem puťák pár lidem z Gemini, kde jsem byl na VLK. Jsme tedy nakonec čtyři: Zubík, Brouk, já (Punťajs) a Pavouk.

Kupujeme lístky, vyrážíme na nástupiště a čekáme až přistaví další vagóny ve kterých by snad mohlo být volno. Nakonec s asi čtvrthodinovým zpožděním připojují a my obsazujeme kupé, kde už je jeden člověk s batohem. Cesta je úmorná, jsme rozlámaní, ale alespoň trochu se nám daří spát.

V půl sedmé ráno přijíždíme do Žiliny. Chvíli hledáme autobusy a pak čekáme na ten náš. V 8.30 odjíždíme na Fačkovské sedlo, tam po hodině cesty dorážíme. Odtud už musíme pešky – stoupáme velmi bahnitou cestou, často kloužeme zpátky a Brouk dokonce několikrát padá. Postupně se cesta zlepšuje až nakonec šťastně dorážíme na vrchol Kľak. ObědvámeChleba s paprikovou nátierkou…s přek­vapením jsme zjistila že i to se dá jíst.. [ Zubík ] a poté odpočíváme, pak dokonce na chvíli usínám. Pavouk už se fakt nudil, a začal po Punťejšovi házet kamínky aby ho probudil. [ Zubík ]

Což mě ale nevzbudilo :D [ Punťajs ] Nakonec se ale zvedáme a pokračujeme přes Ostrou skálu a Skalky a jdeme až do večera. Cestou se nám skýtá mnoho krásných výhledů do krajiny, obklopují nás nádherné lesy a louky plné květů Hlavně obrovských, fialových bodláků, těch co má Anglie jako národní rostlinu[ Zubík ] Je tu moc hezky a příroda mi pomáhá se zase dívat na svět trochu optimističtěji. Ale zpátky k našemu putování – k večeru nacházíme kousek od cesty v lese rovný plácek, na kterém rozděláváme stan. Následně vaříme těstoviny s nivou a cibulí, které sice nejsou žádný zázrak, ale hlad je silnější. Je jich docela dost, a tak je s Pavoukem do sebe cpeme, co to jde – přece je nemůžeme jen tak vyhodit. Pak už jen diskutujeme na téma býti mužem a ženou, ale je nám zima, tak každý zalézáme do stanu, kde se každý ( kromě Brouka) pouští do psaní svého deníku. I když všichni píšeme tak povídáme a je tu příjemně.

Punťajs

Bukovým lesem po hřebeni až k Veterné

Ráno jsme nevstali. Vstali jsme v čisté poledne, celí překvapení kam se podělo těch 13 hodin…Po tomto slibném startu jsme se nasnídali vánočky s pseudo-Nutelou a půl jedné jsme vyšli. První vrchol který jsme zdolali byla Janková. Druhý vrchol, Hnilická Kýčera, spíše zdolal nás. Stoupání, které bylo a dost víc vertikální než horizontální, nás, alespoň některé, poněkud zmohlo. Pak už to bylo samé nahoru – dolu, nahoru – dolu, atd, ale zato krásným bukovým lesem.Zem byla pokrytá kobercema jemné trávy, ze které vyrůstaly rodinky prapodivně pokroucených buků. Kůra byla porostlá lišejníkem a odspodu mechem. Ty starší už byly často zajímavě vykotlané a celý les působil tak hezky tajemně a přitom se v něm člověk cítil hezky. Nejkrásnější to bylo, když les ještě prosvětlovalo večerní zlatavé slunko a kmeny tvořili na trávě a listí spleť stínů. :) [ Punťajs ] Přitom jsem diskutovali zdali v Čechách je či není nízká třída, co se vlastně myslí pojmem nízká třída, dáli se vůbec klasifikovat a tak dále. Pak jsme přišli do Maybagova, sorry, Maibikova sedla, kde nebyl žádný výhled, potvrzeno „průvodcem“ (textové přílohy mapy).

Na Kopě jsme si dali tak trochu pozdní oběd, o půl šesté. Pro velký úspěch to byl zbytek paprikového pomazánkového másla, tentokrát na chlebu. Poté už jsme se jen prodírali borůvčím na Veterné, diskutujíce s Pavoukem nejjedovatější tvory hor. Pak jsme začali hledat místo na stan. Vše bylo buď u cesty, pokryté borůvčím či se to svažovalo způsobem vylučujícím spánek. Popřípadě to byla kombinace všech předešlých. Pohled na modravé, zamlžené hory a růžovo-zlatý západ slunce byl téměř kýčovitý (výraz který se Punťejšovi pranic nelíbil a zavedl k diskuzi na téma kýč a kde ho najít). Když jsme konečně našli ucházející místo, v té již dosti ztemnělé krajině, tak jsme zjistili že téměř nemáme kolíky a už vůbec nemáme vodu. Kolíky jsem po chvíli našel v batohu na svém místě a pramen jsme nalezli asi 50 metrů od stanu [ Punťajs ]

Před večeří, řýží s tuňákem, jsme si přečetli nedělní čtení a evangelium, a poté jsme diskutovali různé aspekty víry a nevíry. Bílé sametové můry hromadně zmíraly v našem jídle, denících, oblečení, na plachtě, dokonce i v bibli. Teď jsme již ulehly ke spánku pod nádherným posetým nebem, bohužel skrytým méně nádherným žlutým vnitřkem stanu.

Zubík

Zdolání Velké Lúky, klesání do Strečna a napínavé hledání místa na spaní

Protože jsme si prozíravě postavili stan na východ, tak nás kolem půl osmé probudilo slunce, které pomalu začalo zapařovat náš stan. Rozložili jsme ho tedy k sušení a posnídali „čoko-bóly“ Kolem deváté jsme opouštěli naše idylické tábořiště.

Pochod jsme zahájili výstupem na Veterné a po hřebeni jsme pokračovali na Velkú Lúku. Pod vysílači jsme si dali socialních pět minut a na chvíli zapnuli mobily.Tedy na chvíli to bylo až na mě, páč já jsem závislák a měl jsem ho zapnutý skoro pořád [ Punťajs ] Pak už vlastně začal sestup přerušovaný jen několika osamělými vrcholy, z nichž nejvyšší byl Minčol. Sestup byl docela pozvolný, kolem druhoválečného děla a zakončený strmým svahem. Pod ním jsme si v Šaračnicích dali oběd. Hlavní chod byl chleba s pomazánkovým máslem a/nebo nutelou, jako zákusek si ti vynalézavější mohli vylízat kelímek od nutely. Po poledním klidu, vyplněným házením kamínků na sto způsobů jsme zahájili konečný sestup do StrečnaPo cestě jsme si povídali o hudbě a Punťajs s Broukem diskutovali na téma analog vs. digitál. [ Zubík ].

Poznávání místních pamětihodností jsme zahájili v COOPuPřed kterým jedna milá stařenka úplně vyděsila Brouka povídáním o kolem se potulujících medvědech a rysech [ Zubík ], pokračovali místní hospodou nad půllitrem (podle chuti piva nebo kofoly). Když jsme se konečně donutili zvednout bylo už moc pozdě na další památky a tak jsme vyrazili směrem od civilizace hledat místo na koupání. Po kompletní očistě jsme kolem půl osmé začali výstup údolím podél potoka.Cestou jsme ještě poctili naší návštěvou Starý hradtedy jeho ruiny, ve kterých už byli utáboření další baťúžkáři [ Zubík ] a po chvíli pochodu jsme se konečně začali poohlížet po tábořišti.

Když už jsme si začínali zoufat Po asi kilometru cesty údolím, které bylo tak sevřené, že nalezení rovného místa na stan bych považoval za zázrak jsem už pomalu začínal vymýšlet alternativní plán na noc a doufal jsem, že mě ostatní neukamenují :D Poslední nadějí bylo místo, kde se údolí rozdělovalo a v mapě zde bylo kreslené neznámé stavení [ Punťajs ], konečně jsme našli opuštěnou chatu nad soutokem dvou potoků a na její verandě jsme si udělali pohodlí. Uvařili jsme si těstoviny s těstovinovou omáčkou a pozorovali Punťajse při řezání nehtů na nohouDokonce mě až překvapilo, že to ostrým opinelem jde i docela dobře :) [ Punťajs ] jsme se začali chystat ke spánku. Jako večerníček nám Punťejš pustil pár metalových interpretů.

Zapsal Pavouk (externista)

Stoupání vzhůru, náročná cesta po hřebeni a stanování na vrcholu Malého Kriváně

Do nového dne jsem se probudil asi ve třičtvrtě na deset, Zubík s Pavoukem už byli vzhůru a četli si. Po chvíli jsem vylezl ze spacáku a jako první jsem Márovi ošetřil puchýře o kterých jsme slyšeli pořád celou cestu [ Zubík ]. Poté jsme jako obvykle posnídali, tentokrát čokoládový a makový závin.

Vyrazili jsme od chaty po cestě vzhůru. Cesta byla dost strmá, ale dalo se jít vytrvale, takže jsme docela rychle nabírali výškové metry. Asi v půl jedné jsme dorazili k chatě pod Suchým, kde jsme si já s Pavoukem dali Šariš a Zubík s Broukem Kofolu. Dále jsme vcelku pokojně pokračovali až na Suchý. Výstup posledních 250 výškových metrů byl dost vyčerpávající, a tak jsme si na vrcholu dali oběd, pro dnešek to byly rohlíky s bylinkovým pomazánkovým máslem.. Dále naše cesta vedla po hřebeni přes Biele Skály až na Malý Křiváň. Proplétali jsme se klečí, přelézali přes kameny, slézali a vylézali malé skalky a klouzali po drobných kamíncích. Na vrcholu Malého Kriváně jsme našli z kamenů vytvořené závětří pro stan. Po chvíli zvažování jsme se rozhodli zůstat na noc, i přesto že nám bylo jasné že kamenný podklad nebude moc pohodlný.

Postavili jsme stan a uvnitř v závětří jsme se pustili do vaření tří dobrých hostinců. Teprve teď nám došlo, že 6 porcí je pro nás málo, ale nemohli jsme nic dělat. Po snědení nám skutečně v žaludku zbylo dost místa, a tak nám Zubík dala každému ještě sušenku.

Když se setmělo tak mě zaujal pohled na zářící Žilinu a Vrútky. Velice lakonický popis té krajiny která jako by byla z jiného světa… [ Zubík ] Po chvíli jsme venku žasli všichni a já jsme se snažil atmosféru zachytit na foťák. Na sever od nás mezitím plul mrak, ze kterého co pět vteřin zazářil blesk S nadějí, že jde na opačnou stranu jsme zalezli do stanu a každý si začal hledat polohu mezi kamením, ve které by mohl strávit noc. Pavouk vyhrál jeden vyčnívající kamínek , který mu vycházel přesně mezi pravý a levý hýžďoví sval. Nakonec situaci vyhodnotil tak, že bude lepší spát na boku a usnul.

Punťajs

Východ slunce, zdolání nejvyššího vrcholu Malé Fatry a dlouhá cesta

Po krátkém, bouřlivé, ale nikoli bezesném spánku jsme vstali ještě před východem slunce. Vidět rodící se den bylo Punťajsovo výslovné přání. Krajina nás obklopující už se nezdála tak vesmírná, tak vzdálená a tak hybridně cizí jak v noci. V tuto ranou hodinu byla mysticky zahalena poloprůsvitnými šedými závoji. Když jsme vylezli z našeho kamenného lože, slunce právě začalo zbarvovat mdlé okraje mraku na zářivě růžovou. Jak já, tak Punťajs jsme se snažili fotograficky zachytit esenci této vzácné krajiny. Pavouk ji snímal pouze očima, a Brouk se urychleně vrátil do stanu pro bundu, ze kterého se již zpátky nevrátil.

Brzká sedmá hodina ráno nás již zastihla na cestě k Velkému Kriváni. O nějaký čas, studánku, telefonát babičce, praní ponožek a Pekelník později, jsme se už bavily hovory Pražských puberťáká na Kriváni. Překvapivě, jak já tak Punťajs jsme tam někoho poznali. Já holku ze spolča, Punťajs pořád neví. Pak jsme zdolali Chleb, kde jsme si dali oběd v souladu s jeho názvem, natřený „Brindzovou natierkou se slaninou“. Chutnala a vypadala jako trochu tekutější tavený sýr s šesti malými žlutými kostičkami slaniny.

Kolem dvanácti se začalo výrazně oteplovat. Po Chlebu následoval dlouhý, nezajímaví hřeben, sestup, malý výstup a zas sestup. Pak jsme se ocitili až po krk v malinách. Některé z nás se velice neúspěšně snažily vytvořit malinovku házením polo-rozmačkaných malin do vody. No, zrůžověla…Pak nás Punťajs pobavil pár historkami ze svých mladých let, kde vždy vystupoval jako utlačitel nespravedlivých profesorů. Na poslední kopec dne, Stoh, se nám v tom vedru fakt nechtělo, ale takto posíleni jsem se o půl páté odhodlali k výstupu. Sestup byl hračka, s jedinou technickou potíží, kdy jsme se já, Punťajs a Pavouk snažili zjisti proč nevrháme stín.…myšleno na vzdáleném kopci, na němž byl stín hřebínku, po kterém jsme šli [ Punťajs ] Punťajs se mi snažil vysvětlit Při úhlové velikosti Slunce cca 0,5 stupně je stín na půl kilometru vzdáleném kopci rozostřený o sinus 0,5×500m, což je cca 9m. Takže stín člověka se natolik rozostří, že není pozorovatelný. Co je na tom nepochopitelného?? :D [ Punťajs ] cosi o úhlech, úhlometrech, stupních já nevím čeho, atd. Ale moc se mu to nepovedlo.

Pak jsem v sedle neúspěšně hledali chatu, jen o něco málo úspěšněji studánku, a nakonec jsme se utábořili na nepoužívané cestě. Jen je tu dost stop jelenů. K večeři jsme si dali „poctivou“ polévku s realně velkými jatrovými knedlíčky. Jelikož mu to nestačilo, tak Punťajs autokraticky poručil „kuře na smetaně“, mumlaje cosi o bytí veden svými fyziologickými potřebami, či co.

To je snad vše, a jelikož všichni už spí, místo aby čekali na dnešní zápis, jak jdu taky zalehnou do spacáku.

Zubík

PS: Všichni jsme rudí jak ředkvičky a všechny vrcholy jsme zdolali rychleji než průměrný slovenský turista.

Velký a Malý rozsutec, cesta po žebřících nad vodopády a nasycení hladových žaludků v restauraci

Ač jsme si včera večer udělali geniální plán na dnešek zahrnující odchod na Rozsutec v osm, nepodařilo se nám vstát dřív než v tuto hodinu. Zabalili jsme si věci a posnídali delikatesní musli. Chrabrého Brouka jsme nechali hlídat stan zevnitř a vyrazili dobýt Velký Rozsutec.

Zpočátku jsme stoupali je s mírným svahem, který byl ale prudší a prudší. Museli jsme dát (kvůli mě) záchodovou pauzu a pak jsme hrdinně postupovali dál (výš). Asi od půlky kopce šla cesta už jen po skále. Zubík překvapila a skály zdolávala jako my. Po padesátiminutovém náročném výstupu jsme konečně pokořili vrchol. Strávili jsme na něm půl hodinky obdivováním skalnatých svahů a krásných panoramat.

Pak už jsem se chtě nechtě museli mít k odchodu protože Brouk čekal. Já s Punťajsem jsme si kopec seběhli a dávali si přestávky jen kvůli čekání na Zubíka. Okolojdoucí lidé se na nás a náš nový adrenalinový sport dívali dost divně. A mě, Zubíka, se ptali jestli jsem s nimi, proč tak pospíchají, jestli se jim vrchol tak málo líbil a já jim vysvětlovala že to je nevybitá energie… [ Zubík ] Dole na rozcestí jsme si jen letmo prohlídli skupinku právě vstávajících slovenských skautů a vyrazili jsme po modré za Broukem.

Brouka jsme našli ve stanu v dobrém rozmaru a s foťákem. Zabalili jsme tedy stan a zbytek věcí a posilnili se pytlíčkem rozinek, Pak už byl čas znovu vyrazit po modré kolem V.R. Po cestě jsme si po cestě pod jednou skálou dali oběd stávající z chleba, natierky s modrým sýrem, eidamu, vysočiny a také cibule. Příjemně nasyceni jsme znovu vyrazili do sedla Medzirosutce, hledat studánku. U ní jsme znovu nechali Brouka i s věcmi a šli prozkoumat Malý Rozsutec. Kromě náročného výstupu (na jednom místě mě musel Punťajs vytáhnout) na něm nebylo nic zajímavého.

Po návratu ke studánce jsme konečně opravdu zahájili sestup. Značka nás vedla do Horních Dier – nádherné rokle jak vystřižené ze Slovenského Ráje. Cesta šla opravdu pomalu protože Punťajs neustále cítil nutkavou potřebu fotit vodopády A to i když to byl třeba jen maličký proud vody padající z výšky asi 20 cm… [ Zubík ] U nejvyššího vodopádu jsme seskočili z můstku a dali jsme si s Punťajsem sprchu. Brouk se Zubíkem nás se zájmem pozorovali.

Ale stala se strašná věc. Punťajsovi vodopád strhnul z vlasů gumičku. Docela dlouho ji hledal a z ledové vody vyčníval jen jeho zadek. Mezitím se ještě Broukovi podařilo poslat po proudu svou krásnou, bleděmodrou ponožku. 

Když jsme se blížili ke Šteflové, stejným tempem se z boku blížila bouřka. Tak jsme se schovali v první restauraci a strach z blesků zaplašili haluškami a kofolou. Já s Punťajsem jsme se ještě dojedli zemiakovými plackami a Brouk si dal ještě hranolky.

V devět jsme se zvedli a vydali se po silnici hledat místo na spaní. Téměř okamžitě potom co jsme zalezli do stanu, se Punťajs se Zubíkem začali prát o šišku pod podlážkou stanu. Jejich souboj, místy hraničící s perverzí, následně přešel do divadelní hry na téma partnerské vztahy. Ještě štěstí, že jsem spal venku. I když i ke mně občas jejich slova zalétly. 

Zapsal Pavouk

PS: Kolem 12té se Puntějšovi zasekl mozek, a neustále opakoval:“ Řešení neexistuje“, občas proložené „Kotě“ z předešlé hry..Zubík

Cesta k domovům

Dnes ráno jsme se probudili v lese blízko silnice a potom nám začal jezdit Zetor za stanem. Zabalili jsme si a potom jsme se nasnídali ovesných vloček s rozinkami …, které se bez mléka fakt skoro nedali jíst…až tak že i Punťajs se rozhodl nechat něco lesním zvířátkům [ Zubík ]

Což jsem se rozhodl až potom, co jsem jich snědl asi půl kila, už jsem nemohl a zbyly jen samotné vločky :D [Punťajs] a vyrazili do vesnice Terchová.

Mě se líbilo že to bylo po silnici a že tam nebylo kamení neboť jsem měl Puchýř jako dost velký. Ve vesnici Terchové jsme navařili polévky alias jídlo a řešili sociální politiku, média, tisk a kdo koho volil. Pak jsme se odebrali na autobus který jel do města Žilina, kde jsme koupili vody a nastoupili do expresu, který nás vezl na hlavní nádraží v Praze.

Napsal Brouk

PS: V Terchové jsme se najedli kuřecí polévky

PPS: Po cestě jsme zmírali vedrem a hráli Prší s Pavoukovými vlastnoručně vyrobenými kartami. Kdo vyhrál musel vymyslet tomu kdo prohrál nějaký úkol. Punťajsovi to šlo nejlíp. Zubík