A tak to všechno začalo…

Je chvíli před jedenáctou a já naposled líbám svoji ženu a vyrážím na hlavní nádraží. Jen co jsem vylezl z baráku nasazuju pončo a tiše doufám, že takový počasí bude jen v Praze. Nevím proč, ale přijde mi, že náš odjezd oplakává celá Praha.

Na nádraží jsem chtěl dorazit dřív, kdyby tam byl nějaký nejapný rodič se všetečnými otázkami. Naštěstí tam byli jen Marek, Štika, Puntík a Zub. Ještě odcházím obhlédnout spoje a dozvídám se, že možná dorazí i Šiška (v žilách mi trochu ztuhla krev, ale nenechávám se vyvést z míry) Odcházím koupit jízdenku a místenky na zpátek. Ve frontě dostávám sms, že se Slída opozdí „tradičně“. Dávám ji vědět, že nemusí spěchat, jelikož u našeho spoje je cedulka zpoždění 30 min. S jízdenkou není problém, ale u místenky nazpět jsem spletl číslo vlaku, a tak opakuji informační kolečko. Pak trochu vyvaluji oči při cenně místenek. Slída přichází. Hurá jsme kompletní. Odcházíme na nástupiště č. 3.

Peťan

Cesta vlakem a stoupání do hor

Na nástupišti již stojí přeplněný vlak. Po projití všech vagónů uklidňuje Peťana výpravčí, že přistaví další, a tak čekáme. Dlouhé chvíle nám Brouk krátí svým barvitým vyprávěním oblíbených válečných filmů, takže nakonec plných 45 minut zpoždění uběhlo jako nic. Puntík se ladným krokem přes koleje dostal na sousední nástupiště, kde čekaly nové vagóny a zkušeně rekognoskoval všechna kupé. Když byly vagóny přistaveny k našemu vlaku, uvítal nás v nejzadnějším z nich. Seděl v něm plešatý pán, jehož výraz s námi a batohy se plnícím kupé postupně tuhl. Dále cesta probíhala v míru a pokoji. V kupé se rozlinula vůně Puntíkových cuketových placiček, která nás společně s výpary plného kupé ukolíbala ke spánku. Ani jsme se nenadáli a byl tu ranní rozbřesk. Zpoždění se během cesty protáhlo na 70 min, takže jsme bohužel kolem Českého Těšína nejeli v 5:35, ale jednou z pravidelných linek „Praha-Košice“ jsme v 7:35 dorazili do Jablunkova, našeho výchozího bodu. Vyprostili jsme svá těla, zaklíněná celou noc v jedné poloze, z vlaku a v čekárně se posilnili na cestu. Po lehké snídani jsme se vydali po žluté značce směr Návsí u Jablunkova. Poté co nás minulo minimálně 5 traktorů s hnojem se před námi rozprostřely zalesněné kopce Beskyd. A vzhůru do hor!

Ani by člověk neřekl, že jsou Beskydy takové kopce, alespoň podle toho jak jsme se při stoupání zapotili. Oázou pro nás byla chata Kozubová, inzerovaná již od úpatí. Tam jsme si dali ještě domácí oběd a polední siestu. Kousek za chatou se objevila pěkná malá kaplička s věží, jež sloužila jako rozhledna. Já se Zubíkem jsme vylezly i nahoru, abychom zhodnotily výhled na část Beskyd - pěkné! A zase dál. Minuli jsme chatu Kamenitý a zastavili až na Slavíči. Tam jsme jen doplnili vodu a připravili se na klesání podél sjezdovek. Odpočatí jsme už byli s odpolední siesty slunné beskydské loučce. Někteří z nás, včetně mě, upadli do hlubokého spánku spravedlivých trvajícího dobrou hodinku a pár minut k tomu. I přes tento odpočinek se na nás přeci jen ale podepsala poloprobdělá noc z vlaku, takže od Slavíče jsme se už těšili na dnešní utáboření. Příhodné místečko našel Puntík kousek od slovenské hranice, na malé plošince uprostřed příkrého beskydského svahu. Každý jsme si vyklidili místečko na stan a postavili dnešní noclehárnu.

Já s Peťanem jsme se pak dali do vaření poridge. Byl vynikající! Brouk se už nemohl dočkat Puntíkova kuchařského umění. Ale zdálo se, že jeho čekání stálo za to. Z jejich ešusu se rozlinula vůně smažené cibulky s těstovinami. I na Brouka toho nakonec bylo dost, takže přišel i dát přídavek Peťanovi. Večer ještě přinesl Puntík zákusek – Janiny domácí skvělé makové šátečky. Jen co jsme dojedli, začalo poprchávat, takže jsme každý raději již v sedm hodin zalezli do stanu. Déšť příjemně bubnoval do celty a brzy Peťana a některé další ukolébal k spánku. Já jsem ještě nějaký čas psala část deníku a od vedle zazníval živý hovor Puntíka a Štiky. Jeho konec jsem ale už nezaslechla (tedy ne že bych poslouchala, zas tak dobře to slyšet nebylo) a usnula hlubokým spánkem. Venku mezitím pršelo a blejskalo se … ale naštěstí ne sedm neděl! Už když jsem z donucení svého močového měchýře vstala, byla jasná obloha, plná hvězd, slibující hezký zítřek.

Slída

Malý polom, Bílý kříž a Lysá hora

Probudili jsme se asi v 8 ráno a po vylezení ze stanu se nám na tvářích objevil úsměv, protože po noční bouřce nebylo ani památky a nádherně svítilo sluníčko. Poté jsme si dali vánočku s nutelou a sbalili věci. Mezi tím nás Peťan se Slídou opustili s tím, že sraz je ve tři odpoledne na Lysé hoře. Po chvíli jsme se i my vydali na cestu směr Malý Polom. Cestou se nám naskytl nádherný výhled na panorama Beskyd a Lysou horu, což Štika komentovala slovy: „Tam až máme dneska dojít? Tak to vůbec!!“.

Když jsme po pár kilometrech stoupání došli na rozcestí pod Malým Polomem, tak jsme si řekli, že těch kopců bylo zatím málo, a že vylezeme až nahoru na státní hranici. Batohy jsme schovali kousek od rozcestí a začali se škrábat po úbočí kopce vzhůru. Pak jsme konečně uviděli hraniční kámen. Na hranicích jsme udělali společné foto a porovnali kvalitu českých a slovenských borůvek, české byli samozřejmě o poznání lepší. :-) Po sestupu dolů jsme si vzali batohy a vydali se po hraniční značce směr Bílí Kříž. Cestou jsme předešli skupinu asi dvaceti důchodců mluvících pravděpodobně polsky – aspoň podle Štiky a Zubíka. Na Bílém Kříži jsme si dali v restauraci oběd a po příjemném odpočinku se vydali po modré značce na sedlo pod Lysou horou, odkud jsme dále pokračovali do kopce po červené. Brouka upoutalo stádo krav a s nadějí, že nějakou krávu nebo v lepším případě i býka trochu naštve začal mávat svým propoceným trikem. Krávy se po chvíli znuděně otočili a pásli se klidně dál, a tak jsme pokračovali dál do kopce. Po chvíli jsme narazili na další stádo krav a opět stojíme a Brouk říká, že by chtěl být veterinářem a vidět jak krávy žijou atd. Tak raději vyrážíme dál. Po několika nezajímavých zastávkách dorážíme okolo šesté hodiny na vrchol, kde nás netrpělivě očekává Peťan s foťákem. Na jeho doporučení jdeme do restaurace, sundaváme batohy a vybíráme jídlo. Já a Štika si objednáváme halušky, Brouk i přes moje odrazování segedínský guláš a Zubík palačinky. Mezitím doráží i Slída, která jako obvykle byla neznámo kde. Halušky byly výborné, ale Brouk o guláši prohlásil, že je to hnus a že se to nedá žrát, no jo, já ho varoval. :-) Následně se jdeme podívat na samotný vrchol, kde děláme další společné foto. Začíná nám být zima a proto se vydáváme směrem na Ivančenu. Cestou čteme na tabuli naučné stezky o tom kolik lidí zemřelo na Lysé hoře. Na Ivančenu jsme dorazili už se soumrakem a rozděláváme stany kousek od mohyly. Hlad nás donutil k uvaření večeře. Peťan se Slídou zpracovávají nalezené houby, ostatní mažou rohlíky, někdo paŠtikou, Brouk nutelou a já marmeládou od maminky. Ochutnáváme co je lepší a Slída nám čte zápis ze včerejška. S pocitem dobrého nasycení zalézáme do stanů.

Punťajs

Ivančena, Ostravice, vzhůru na Smrk a koupání v ledové vodě

Do nového dne nás okolo 7 hodiny probudil Mačkův hluboký hlas a pak následovalo obvyklé čištění zubů, balení, skládání stanů a snídaně. Tentokrát nás však čekal před odchodem nástup u skautského památníku, včetně zazpívání skautské hymny a uctění památky skautů přidáním kamene na mohylu. Vyrazili jsme. Nejprve jsme šli po vrstevnici a jelikož jsme se potřebovali dostat na červenou, která vedla nad námi, museli jsme se vyškrábat skrz strmý les nahoru asi 0,5 km. Naštěstí bylo všude spousta borůvek, takže se to dalo přežít. Samozřejmě jsem si opět zaprasila kalhoty. Došli jsme na červenou a začali pomalu klesat. Tak jsme pomalu klesali až jsme začali klesat celkem prudce. U studánky jsme potkali staršího pána, který nám vyprávěl o svých výpravách na Lysou horu. Ještě kousek nás doprovodil a pak zůstal kousek za námi. Dorážíme do Ostravice, kde usedáme na lavičky a přemítáme kudy dál. Mačka se Slídou vyráží na nákup a my mezitím stále sedíme. Mezitím Brouk nadává na muže s cigaretou, který přisedl k nám. Posléze odešel. Vrátila se Slída s Mačkou a na nákup vyrážíme my. Kupujeme hlavně pečivo, něco na namazání a bonbóny. S Puntíkem pak ještě jdeme koupit med a vracíme se na lavičky poobědvat. Mačka se Slídou jdou do nedaleké hospody pod slunečník a my ještě jíme a já píšu pohled. Vyzvedáváme Mačku se Slídou a dozvídáme se cíl dnešní cesty. Vzhůru na Smrk. Pádíme výš a výš, nohy bolej víc a víc a tak si kecnem na rozcestí u cedule s medvědy. Sedíme a sedíme a povídáme, cucáme bonbóny a hazíme po sobě kamínky, až to Mačka se Slídou nevydrží a vyráží napřed. My pokračujeme v činnosti sezení ještě asi hodinu a pak vyrážíme také. Je to víc do kopce než zpočátku a tak si dáváme ještě jednu pauzu. Potkáváme asi 4 lidi, kteří nás upozorňují, že Mačka a Slída už na nás čekají. Možná však škoda, že jsme s Mačkou a Slídou nešli, jelikož Slída se svalila do potoka, takže když jsme dorazili Slída sušila. Rozložili jsme stany, povečeřeli a postupně se šli umýt do potoka. Na Mačkovo doporučení jsme šli lesem dolů, kde bylo pár tůněk. Slída a Brouk se však umyli nahoře. Voda byla děsně ledová, ale pocit čistoty to přehlušil. Čistí se škrábeme zpět nahoru a dorážíme špinaví od hlíny. Naštěstí to odnesly hlavně nohy a vracíme se sušit plavky. Puntík uvařil čaj a osladil ho medem (mňam). Posedali jsme si na klády, pročítali noviny, psali příbuzným, Puntík psal deník z předešlého dne a řešilo se zda si něco zahrajeme. Broukovi se ale chtělo spát, tak jsme se napili medoviny, řekli si poslední věty a zazpívali večerku, odebrali se do stanů a někteří brzy usnuli.

Štika

Smrk, borůvkové knedlíky na Martince, Čertův mlýn a Knehyně

Dnešní ráno nás mimo jiných rušivých vjemů probudilo slunce svými hřejivými paprsky. Slunečné počasí vytrvalo až do večerních hodin. Když jsme definitivně ve třičtvrtě na devět opustili naše obydlí, tak nás Mačka uvítal přáním ranního deštíku, který by nám příště pomohl ze spacáků. Poté jsme využili potoka zmíněného předešlí den k ranní očistě a doplnění vody. Po sladké snídani se Mačka se Slídou vydali pokořit vrchol Smrku vzdálený od našeho stanoviště asi 3km. My mladší jsme se vydali na opačnou světovou stranu, mnohem schůdnější cestou k 10km vzdálenému památníku Martiňák. Cestou nás doprovázelo zurčení čistého potůčku, který se rozděloval do kaskád přetínajicích nám cestu. Tyto malé vodopády skýtaly uklidnění a odpočinek. Sledujíce vrstevnice a červenou značku jsme sestupovali níž a níž. Voda nás fascinovala natolik, že jsme bez hlesu sledovali říčku tekoucí pod námi asi deset minut, než jsme se vydali po modré, tentokráte do kopce. Na místě dalšího odpočinku jsme se setkali s Mačkou a Slídou. Pokračovali jsme až k horské chatě u Martince. Všichni bez výjimky jsme si dali borůvkové knedlíky, hustě sypané mákem a polévané máslem. Obsluhovala a velice pravděpodobně nám i vařila starší paní, neustále používajíce zdrobněliny. Někteří členové výpravy si dali ještě kyselici. Po tomto výborném obědě jsme se cítili připraveni zdolat Kněhyni. Asi tak po 1km mírného stoupání jsme si dali odpolední siestu. Mačka pokračoval dál na vrchol a Slída se kupodivu ztratila. Asi za třičtvrtě hodiny se zase objevila, s ústy od ostružin. Pokračovali dále v cestě s Broukem. Puntík, Štika a já jsme se vydali na cestu asi půl hodiny na to. Slídu s Broukem jsme dohnali u horské studánky, Mačku u Čertova Mlýnu. Cestou jsme procházeli pralesem. Dýchal z něj duch klidu a moudrého stáří. Cestu nám lemovaly obrovské keře borůvčí a neořezávané stromy porostlé zeleno-šedým lišejníkem. Po cestě byly rozházené jako korálky sytě červených jeřabin. Od Čertova Mlýnu jsme šli dolů do sedla Kněhyně. Utábořili jsme se na malém paloučku, nedaleko studánky. Jelikož je Kněhyně dosti frekventované místo, tak jsme se rozhodli postavit stany až po 8. hodině. Mačka, Puntík, Štika a já jsme ještě vystoupali na pár set metrů vzdálený vrchol Kněhyně. Nepatrná cestička se téměř ztrácela v hedvábné trávě, kterou vítr neustále načechrával jako baldachýn. Výhled byl úchvatný i když ne docela jasný. Když jsme sestoupili dolů, konečně jsme postavili stany a uvařili večeři. Večer se hrála jakási hra se slovy. Nikdo jsme nepřišli na slovo v češtině, které by začínalo na „nie“. Vidíc černá mračna, nad námi se stahující, jsme se všichni odebrali do našich stanů. Po chvíli jsme usli spánkem spravedlivých. Většina na svých místech.

Zubík

Pustevny, Radegast, Radhošť a cesta necestou

Ráno jsme vstali všichni až na jednoho, který měl noclehárnu u dívek. My dva s Puntíkem jsme měli vánočku s máslem a medem. A toho krásného rána jsme vyšli směrem Pustevny. Mě co to píšu se ztratila šrajtofle, tak jsem hledal po okolí. Kdyby nebylo těch hodných lidí, kteří mi našli peněženku, neměl bych papíry. Naše parta Slída, Mačka a já jsme šli dřív. Zatím co skupinka Puntíka odpočívala, tak mi už jsme byli u Radegastu a pak jsme došli na Radhošť, kde jsme viděli dřevěnou kapličku a pak jsme hledali místo na spaní a našli jsme místo u potůčku, kde jsme rozložili stany a povečeřeli. Tož konec hlášení.

Brouk

Dodatek

Jak již bylo řečeno, vstali jsme do krásného rána. Ranní turisti na sebe nenechali dlouho čekat a přistihli nás ještě při snídani. Proto jsme se raději kvapně sbalili a dali se na sestup. Z Pusteven proudili na Čertův Mlýn davy výletníků, což posléze ocenil Brouk, který na Pustevnách zjistil, že je bez peněz. Pár výletníků totiž zkroušeného Brouka přesně identifikovali podle fotek na dokladech a dokonce odmítali i nálezné. Před stylovou hospůdkou, do niž nás Peťan chtěl vzít na oběd, jsme odložili batohy a rozprchli se mezi stánky, ve kterých k mému zklamání neměli typické beskydské produkty (sýry, ruční výrobky atd.), ale minimálně polovinu tvořili vietnamští a jihoameričtí prodejci s klasickými bižuterními korálky. Ducha lidového umění jsme pak ale zažili v restauraci, udržované v původním stylu. Každý si vybral podle své chuti. Zvláště při chuti byl Puntík, který zaskočil vrchního svou objednávkou svíčkové s 15 (knedlíky). Poseděli jsme a popili a pak se vyvalili ven. Polovina se natáhla u lesa, já s Peťanem a Broukem jsme ještě procházeli stánky a neodolali koupi valašského frgálu. Každý dostal svůj díl, ale vyvalená část výpravy se ani po zákusku neměla k odchodu. A tak jsme s Peťanem a Broukem vyrazili na Radhošť. Ostatní nás dohonili až téměř na vrcholu, nedaleko kapličky. Pokochali jsme se a vybírali cestu dolů. Vydali jsme se po modré značce téměř střemhlav do údolí. Po cestě se nám do bot umístilo pár suvenýrů, aby pěkně vypracovali již přítomné puchýře. Došli jsme až do vesnice Pindula. Obou map se chopil Puntík s Peťanem, kteří se zamilovali do neznačených cest, a tak jsme to „krosili“ lesem opět vzhůru – cesta necesta. Nakonec však orientační smysl vůdců smečky nezklamal a došli jsme k hledanému potůčku. Našli jsme si krásný rovný plácek, přímo vedle tůňky, lákajících ke koupání na první pohled. Rozbalili jsme tedy stany, uvařili večeři a postupně se v tůňce vykoupali. No… tedy postupně platí jen pro mě a pro Peťana. Puntík se Štikou si nebrali servítky a do lázně vlezli oba. S Peťanem jsme pak uzavřeli sázku, jestli jsou na Adama a Evu nebo ne. Nenápadně jsem se proto vydala omrknout situaci. Není to jisté, ale Peťan měl pravdu – „Jo“. Večerní program bylo dnes „mejdlo“ u holek. Vměstnali jsme se s Peťanem do dívčího stanu, který už obýval Puntík. Bohužel Brouk už dřímal vedle. Já jsem pak podstoupila nevyžádanou masáž nohou a břicha končetinami ostatních. Situaci s rostoucím tlakem už téměř nevydržel můj močový měchýř, ale stan jsem stihla včas opustit. Protože už se mi začaly také klížit víčka, rozloučila jsem se a vyhledala spacák. Peťan mě za chvíli následoval a postupně jsme všichni pokojně usnuli.

Slída

noční návštěva, Rožnov, Valašské muzeum, párty a cesta na zříceninu

Ráno když jsme se vyklubali ze svých stanů na nikom nebylo znát, že by ho v noci něco rozrušilo. Přesto však doznívali ohlasy jestli skřek co byl slyšet byl od ptáka (Puntík), podsvinče (Mačka) nebo snad opice (Slída) – později už v Rožnově jsme našli ceduli, že se ztratil papoušek Žaka, nálezné za něj je 10000,–. Slída později dodala, že by dala snad krk za to, že to byl on.

Kromě skřeku v noci bylo slyšet kapání na stan, ale ráno to nebylo vůbec znát.

Z vyhřátého spacáku se nikomu moc nechtělo a tak nás vyhnal až hlad. Já a Slída jsme si udělali lehký porič. Zub a Štika si namazali něco na chleba a Mára s Puntíkem po večerním vzoru zopakovali porič. Jeho konzistence byla už řidší oproti večeru, ale zbylý pytel kakaa udělal své a tak barva byla dost stolicoidní.

Před odchodem od tábořiště byl Puntík přijat mezi Kamínkáře, což je vytříbená skupina lidí, kterou pronásledují malé nesnesitelné kamínky v botách, zvláštní na nich je, že se objevují a zázračně ztrácí, když je člověk chce vyklepat z boty. Do skupiny již dříve patří já a Slída. Cesta směřující podél potoka hezky ubíhala, cestou potkáváme cyklistu s defektem, dřevěnou kapličku a všem ku radosti i malé stádo ovcí. Problémy nám nastaly až na silnici. Na tento povrch jsme nebyli zvyklí a tak naše tempo postupně uvadalo. Dost tomu přidalo i sluníčko, které z nás vysávalo sílu. Ještě větším šokem bylo, když se kolem nás prořítil první automobil či traktor. Civilizace nás zasáhla svým tempem a cestou k centru Rožnova jsme ještě obdivovali soutěžení místních o nejkrásnější zahradu. Když jsme se utvrdili v základních informacích jako, kdy nám to jede odtud, kdy je mše a byl zaplacen vstup do Valašského muzea, udělali jsme rozchod.

Každý hledal nějaký krám na dokoupení potravin a zároveň při tom stihnou oběd. Když se před třetí hodinou slézáme před muzeem a vstupujeme dovnitř bez batohů, které jsme již dříve nechali v šatně, zjišťujeme jakou jsme udělali chybu. Místo toho, aby nákupy a oběd jsme udělali v muzeu, vydávali jsme se napříč městem zpět. A tady vše bylo hezky u sebe, ale uvnitř areálu, což jsme nevěděli. Rychle procházíme Valašskou Dolinu a koukáme na roubené stavby a uvázanou domácí zvěř podél cest. Kratší zastávkou poctíme starobylou hospodu U Štůralů, kde jsme se maličko občerstvili a pobaveně koukali na krásné hříbě. Čas nám kvapí a tak kolem větrného mlýna se vracíme k hlavní bráně a stodolou, kde je umístěn starobylý vozový park vstupujeme do Mlýnské doliny.

Dost stánků tu už zeje prázdnotou, ale stále je tu na co se dívat a co obdivovat. Když vstupujeme do Dřevěného městečka jdeme nejprv ke starobylému kostelíku, odtamtud se rozprcháváme do okolí. Toto městečko je upraveno pro občerstvení návštěvníků a dokoupení suvenýru (aspoň takový to ve mně zanechalo pocit).

Těsně před pátou stíháme pozorovat myší mlsání a poté jen tak tak vyzvedáváme batohy a usedáme před muzeem na zem. Sezení si zpříjemňujeme kamínkovou cvrnkací bitvou a Marek se Zubem zaujatě debatují. Když už máme zadky otlačené zkoušíme se vydat za hudbou, co zní zpoza dřevěného městečka.

Netrvá to ani moc dlouho a objevujeme se na párty u tenisových kurtů. Na cizí jsou zřejmě zvyklí a tak usedáme na batohy nedaleko pískoviště a posloucháme muziku. Samozřejmě že i na občerstvení dojde a tak po vypití koktejlů a vyslechnutí jednoho proslovu, který se obzvlášť Markovi nelíbil (muž citoval Gotwalda) opouštíme párty a za sebou necháváme i turistickou dvojici co přijela na Moravu a už v první hospodě se stačili opít.

Cesta k nedalekému hradu, potažmo zřícenině, se jevila příjemně. Nejdřív vedla podél říčky a pak pozvolna začala stoupat po panelové cestě. V průběhu stoupání nám jako obvykle zmizela Slída. Dochází nás až u rozcestí cest kde nevíme kudy kam. Systémem pokus omyl se po dost šikmé stráni dostáváme až k vrcholu. Tou dobou už vládne v lese tma, ale k naší smůle je na vrcholu zříceniny světlo. Slušně pozdravíme a naštěstí pro nás Puntík nachází o nádvoří níž dobrý bydlo. Nejdřív se staví stany a pak probíhá rychlá a spíš studená večeře, ke které neustále zaznívá hudba a hlasitý halas čtyř chasníků z vrchního nádvoří. Zaznívá naše poslední večerka a kolečko oběhne medovina. Tiše vzlykám, že naše putování už pomalu končí. Zaznívá ještě dobrou noc a většina z nás jde spát. V lese osvíceném městem stále zaznívá řádění chasníku z vrchního nádvoří.

Mačka

Cukrárna, mše a cesta dom

Probudil jsme se podle plánu v půl osmé. Sousedi, obývající vedlejší nádvoří, už kolem od rozbřesku zvědavě brousili, neboť zřejmě od večera nezahmouřili. Poslední balení a skládání stanů proběhlo rychle. Každý dojedl zbytky jídla – Štika se Zubíkem svoji týden starou chlebovou drobenku už předem zavrhly a zpracovaly raději poslední sušenky. Brouk s Puntíkem vytřeli med a nutelu zbývajícími krajíčky chleba a my s Peťanem jsme se dali do čerstvých housek s paštikou a marmeládou, zásoby jsme dojedli totiž už včera. Ještě před devátou jsme už sestupovali z hradu. Tentokrát jsme zvolili již značně pohodlnější širokou cestu, vedoucí k hradu z druhé strany. Puntík ji sice zhodnotil „Je to nuda“, ale za světla by válet se dolu přímo stejně nebyla taková zábava jako včerejší noční výstup.

Na náměstí jsme došli kolem půl desáté, takže nám zbyl ještě čas na cukrárnu a nákup v Albertu. Rožnov byl plný nedělně oblečených lidí, sluníčko svítilo o sto šest – prostě nedělní prázdninová idylka. Ve čtvrt na jedenáct začaly odbíjet ne rožnovské hodiny, ale kostelní zvony svolávající na mši. I my jsme tedy nahodili krosny a přemístili se. Mše byla hezká, hrálo se i několik písniček z Hosany. Ostatní, slušně oblečení a voňavý farníci se na nás soucitně dívali, když jsme si na svá propocená trička znovu nahodili krosny a kráčeli z kostela. Na nástupišti už čekal vlak do Valašského Meziříčí, takže jsme mohli obsadit šest sedaček, na které jsme rozložili svá těla a krosny. Cesta v pohodlí trvala bohužel ale jen 20 minut. Rychlík do Prahy, do něhož jsme v Meziříčí přestoupili byl už o poznání plnější. S upřímnou soustrastí a omluvou v oku jsme vyhodili z našeho rezervovaného kupé předcházející spolucestující a radovali se z prozíravě zakoupených místenek.

Slída